Až do svých třicátin jsem si vůbec nedokázal představit, že bych někdy mohl někam letět. Inu, za mých dětských a mladých let za socialismu jsem si vsugeroval představu, že jde o luxusní záležitost, která tu je jenom pro ty vyvolené, k nimž jsem nepatřil, a i později jsem setrvával v tomto bludu. Dokud mi kamarádi nenabídli, abych s nimi letěl do Ameriky.
První let se stal neskutečným zážitkem, který se pro mne postupně změnil v hobby. I když to bude možná mnohým připadat paradoxní, protože tím, co se mi hned na prvním letu tak úžasně zalíbilo, byly turbulence. Už při prvním vzletu to s námi hodně házelo a já nejednou ucítil, jak se mi v propadajícím se letadle vznášelo pozadí chvílemi ve stavu beztíže kousek nad sedadlem.
A toto miluji na létání dodnes. Až se má družka svého času začala zamýšlet, mám-li to v hlavě v pořádku, když jsem byl později nadšený z našeho společného letu do Řecka, při kterém měla většina cestujících daleko blíže ke zvracení než k jásání nad oněmi silnými turbulencemi. A tak turbulence, a tedy i létání, byly a zůstaly mou zálibou. Už pětadvacet let. A díky tomu a vlastně jenom díky tomu jsem poznal světa kraj. Kvůli turbulencím jsem se ocitl na třech světadílech a utratil za to celkem snad třičtvrtě milionu. Což je ale jenom tak na okraj, protože je jasné, že každý špás něco stojí a koníčky se neprovozují proto, aby se na nich vydělávalo, za ty se naopak utrácí.
A tak jsem letěl letadly velkými i malými. Jetstreamem JS-41 počínaje a Airbusem A380 konče, mezi počtem jejichž pasažérů je rozdíl až v řádu třetiny obyvatel mé rodné obce. A není to zase až tak malá obec. A kdybych to sečetl, obletěl jsem naši planetu už minimálně patnáctkrát. Takovým koníčkem se mi létání stalo! Ale je smutné, že už to není to, co to bývalo. A mé hobby mě pozvolna přestává bavit. Možná je to jenom můj pocit, možná náhoda, ale mám pocit, že stále více času musím trávit při přestupech na letištích a stále vícekrát dochází k nepříjemným zpožděním. Což mě na rozdíl od létání ani trochu nebaví.